Po příletu do Windhoaku nás na letišti čekali chlapi s hotelbusem a tak jsme mohli po odebrání kufrů a vyplnění dotazníku pro vstup do země vyrazit na cestu. Ve Windhoaku jsme si nakoupili vodu a pokračovali jsme dál na severozápad, směrem k N.P. Etosha. Cestou jsme zůstali na noc v kempu a další ráno jsem pokračovali v cestě do Etoshy.

N.P. Etosha je v poušti a proto se zvěř stahuje k napajedlům, která jsou zde jak přírodní, tak umělá. Na tento park jsme měli tři dny, proto jsme si kvůli fotografování nejdříve objeli některá napajedla a podle směru světla jsme si vybrali dvě, jedno na ráno, jedno na odpoledne a večer. Hned první napajedlo nás pořádně nadchlo. Bylo tam spousta zvířat a mimo jiné jsme viděli naše první slony. Tahle taktika se ukázala jako správná, protože se nám během dalších dvou dnů povedlo nafotit zebry, žirafy, pakoně, antilopy, gazely, hyeny, šakaly, hadilovy, dropy, ale i řadu dalších ptáků. Poslední ráno jsme přijeli k napajedlu ve chvíli, kdy zde stála jedna lvice a rozhlížela se. Bylo 8.14 minut. Zebry, antilopy, pakoně, buvolci a přímorožci stáli všude kolem, ovšem v uctivé vzdálenosti. Myslel jsem, že se jde lvice jen napít, ale když zalehla do trávy, bylo jasné že bude lovit. Připravili jsme si foťáky a s prstem na spoušti jsme čekali na útok. Po nějaké době začala ostatní zvířata přicházet k vodě. Zebry procházely v bezprostřední blízkosti číhající lvice, ale ta stále vyčkávala. Když už bylo u vody hodně zvířat, ztratili svou prvotní ostražitost a lvice vyrazila k útoku. Bylo 9.26 minut. Lvice vyskočila z trávy, okamžitě se zorientovala, vybrala si nejbližší zebru a během 4 sekund jí ulovila. Ostatní zvířata odběhla a sledovala drama z dálky. Pak se objevili další tři lvice. Uvědomil jsem si, že vlastně zvolili velmi zajímavou taktiku. Tři lvice které nelovily, byly daleko od napajedla a zebry, antilopy a další zvířata je viděla. Byly sice nervózní, ale věděli, že vzdálenost lvů je dost velká k bezpečnému útěku. Netušili však, že daší lvice je přímo u vody… Byl to neuvěřitelný zážitek. (celý útok můžete vidět ve článku výše )
Večer jsme na druhém napajedle fotografovali vedle žiraf a zeber také vzácnějšího nosorožce černého.

Dalším cílem naší cesty byla řeka Okavango. V doprovodu domorodého průvodce Rase jsme se vydali na fotografování ptáků žijících na této řece v okolí kempu a odpoledne jsme měli na programu vyjížďku lodí po řece. Loď byla široká s velmi malým ponorem, tak se z ní dalo výborně fotit. Všude kolem bylo neuvěřitelné množství nejrůznějších ptáků, od ledňáčků až po čápy sedlaté. Asi nejkrásnější z nich však byl mandelík dlouhoocasý, který zvláště v letu zářil tyrkysovými barvami. Na vodě jsme zůstali až do tmy.

Ráno jsme vstávali ve 4 hodiny. Měli jsme před sebou 145 km dlouhou cestu do Moremi Game Parku. Tentokrát jsme jeli na velkém safari autě, přizpůsobeném pro vození turistů. Jezdili jsme po parku a co chvíli jsme potkávali zvířata. Bylo vidět, že náš průvodce a řidič v jedné osobě tento park dokonale zná a dokáže navíc odhadnout jak se s autem postavit, aby se dalo dobře fotit. Konečně jsme viděli našeho prvního hrocha, krododýla nebo orla jasnohlasého. U cest jsme potkávali paviány a další druhy opic. U jednoho z napajedel jsme zastavili, Ras připravil piknikový stůl, naservíroval jídlo a ve stínu stromů jsme poobědvali. Největší polední vedro jsme přečkali na autě, za pomalého projíždění parkem. Momo jiné se nám podařilo nafotit pářící se luňáky nebo slonici se slůnětem. Nevýhodou bylo, že jsme museli poměrně brzy vyrazit na zpáteční cestu k výjezdu z parku, protože jsou zde přísně nastavená pravidla pohybu návštěvníků a park je nutné opustit před západem Slunce. Nicméně jsme na zpáteční cestě potkali hrocha, který nebyl ve vodě, ale popásal se u močálu. Postupně jsme se dostali až do jeho blízkosti a nafotili jsme spoustu dobrých snímků. Čas nás ale tlačil a tak jsme už opravdu museli jet zpátky. Ras už jel dost rychle, foťáky jsme měli zabalené kvůli prachu, když najednou zastavil u jednoho z malých napajedel podél cesty a něco ukazoval. Byly tam dvě hyeny skvrnité a na něco dorážely v keři pod stromem. Koukáme na ně a najednou jsme uviděli levharta. No, to už jsme vyškubávali foťáky z igelitů a spouště jen cvakaly. Byl to nádherný závěr celodenního safari. K výjezdu z parku jsme se dostali na poslední chvíli.

Ráno byl na řadě další celodenní přesun hotelbusem. Cíl: řeka Chobe a její největší obyvatelé – hroši. I tady jsme měli jsme měli pronajatou loď a auto. V okolí řeky jsme našli torza několika uhynulých zvířat, na kterých hodovali ibisi posvátní a supi. Úhyny měl na svědomí antrax, který zde vzniká v důsledku hrošího trávení a vyprazdňování. K vodě chodila stáda antilop, slonů a buvolů, ale nejlepší snímky se nám podařilo udělat až na večer, z lodi, když jsme dopluli ke skupince hrochů. Zůstali jsme u nic až do setměmí.

Cestou do naší poslední rezervace South Luangwa v Zambii jsme navštívili Viktoriiny vodopády na hranicích mezi Zimbabwe a Zambií. Je to nádherné místo a vodopády vypadají skutečně impozantně. Zdrželi jsme se zde dva dny a někteří z nás využili i možnost prohlédnout si vodopády z helikoptéry. Následoval dlouhý přesun do South Luangwy, který byl značně náročný. Cesta krajinou byla hodně neudržovaná a né zrovna ideální pro naše Volvo, ale řidiči jí zvládli bez újmy a tak byl nakonec jediný problém lehátko, u kterého nekonečné drncání nevydržel jeden ze svárů a praskl. Naštěstí pod ním nikdo neseděl a tak se nikomu nic nestalo.

South Luangwa N.P. nám však cestovní útrapy plně vynahradil. Hned odpoledne po příjezdu do kempu a ubytování, jsme jeli obhlédnout terén připraveným terénním autem. Chtěl jsem si udělat představu o prostředí, kde budeme v následujících dnech fotit. Pár kilometrů za branou do parku jsme narazili na močál, ve kterém ležel mrtvý buvol. Náš průvodce něco ukazoval ve vodě a až po chvíli jsme uviděli dva cca pětimetrové krokodýly, kteří pomalu připlouvali k tělu buvola. Protože se nesmělo vystupovat z auta, nasměrovali jsme řidiče tak, abychom měli co nejlepší výhled a možnost fotit. Byla to úžasná podívaná, krokodýli trhali z buvola kusy masa a hltavě je polykali. Když se nasytili, pomalu odpluli zpátky do hlubší vody. Na jejich místo přijížděli další, tentokrát menší kusy. Protože čas pokročil, rozhodli jsme se, že se podíváme ještě dál do parku, průvodce nám ukázal řeku s hrochy a hlavně veliké hnízdiště vlh karmínových. Na zpáteční cestě jsem ještě požádal průvodce, aby se zajel podívat ke krokodýlům, zjistit, jestli si tam nechali něco na ráno. K našemu překvapení jsme uviděli lva, který si buvola z vody vytáhl na břeh a teď ležel na břehu a snažil se odehnat krokodýly. Byla už tma a tak jsme museli na další fotografování použít blesky. Průvodce s autem najel až těsně ke lvu, který teď ležel u buvola a labužnicky si ho olizoval. Když vypnul motor auta, rozprostilo se kolem nás hrobové ticho a my slyšeli lvův dech i praskání kostí, když se do buvola zakousl. Byl to jeden z mých nejsilnějších afrických zážitků. Tři metry od divokého lva, jen tak bez jakýchkoli překážek, s možností stát se kdykoli potravu… Zůstali jsme s ním dokud se plně nenasytil a neodešel.

Ráno, po příjezdu na toto místo jsme našli na torze buvola hodovat hejno supů. Zůstali jsme tu skoro celý den v naději, že si velcí krokodýli znovu dojdou pro svojí potravu, ale když už byli skoro na břehu, vyplašili je tři sloni, kteří se přišli ochladit do močálu. Odpoledne jsme jeli fotit vlhy. Další den jsem věnoval skoro celý pozorování a fotografování hrochů. Tentokrát jsme mohli vystoupit z auta a fotit ze břehu, což dává daleko zajímavější výsledky.
Bylo úžasné, pozorovat jak se tato obrovská zvířata ladně a rychle pohybují. Na řece před námi bylo několik skupin hrochů a čas od času si někteří „vyříkávali“ svoje postavení ve skupině a občas se i trochu prohnali vodou, což bylo velmi fotogenické. Večer, na zpáteční cestě do kempu jsme ještě navštívili tlupu lvů, složenou z několika lvic, lvíčat a jednoho samce. Fotografovali jsme je až do doby, kdy se začal zvedat vítr a obloha nevěstila nic dobrého. Bylo jasné, že každou chvíli přijde bouřka a vichřice. Sbalili jsme foťáky a dali pokyn našemu průvodci, aby vyrazil na zpáteční cestu. Ten otočil klíčkem v zapalování a nic. Znovu a zase nic. Zpočátku jsme si říkali, že to určitě naskočí, ale nenaskočilo ani po dalších pokusech. To byl tedy trochu problém, protože mezi lvy, kteří leží pár metrů kolem auta nepřipadá v úvahu vystoupit a podívat se pod kapotu, v okamžiku, kdy člověk opustí auto, je z něj snadná a jistá kořist. Mezi tím se hodně zatáhlo a vítr značně zesílil. Začala písečná bouře. Na korbě terénního džípu bez střechy – nic moc. Zachránilo nás až druhé auto, které nás nárazník na nárazníku odtlačilo do bezpečné vzdálenosti od lví smečky. Tam potom řidiči naše auto opravili a my se mohli vydat na zpáteční cestu do kempu. Cestou se písečná bouře změnila na krupobití a vydatný liják. Do kempu jsme dorazili promoklí, ale s dalšími novými zážitky. Poslední dopoledne před odletem účastníků fotografického workshopu domů, jsme ještě jednou vyjeli džípy na malou okružní jízdu po parku a nafotili jsme mimo jiné druh žirafy, který se vyskytuje pouze v tomto parku a velikou skupinu buvolů, které jsme zastihli na cestě k řece. Fotografický workshop skončil, účastníci odletěli domů a my jsme s novou skupinou lidí pokračovali na sever, do N.P. Serengeti, N.P. Tarangire a kráteru Ngoro Ngoro. Už tady mi ale bylo jasné, že to rozhodně nebyla moje poslední cesta do Afriky. Potvrdila se tak slova mých přátel, že kdo se jednou do Afriky podívá, toho uchvátí a bude se tam vracet.

Všechny snímky v článku podléhají Autorskému zákonu a jejich použití bez písemného souhlasu autora není povoleno.