Jednou v létě jsem byl fotografovat divočáky v oboře Hájek. Seděli jsem s kamarádem fotografem každý v jednom krytu pod hrází rybníka, v místě s dobrým rozhledem na louku, kudy divočáci často prochází. Když nám kolem krytů prošel asi pátý divočák celý zmáčený, začal jsem mít podezření, že si zkracují cestu přes rybník pod kterým jsem seděli. Vzhledem k dlouhotrvajícím vedrům, jsem si myslel, že se tak divočáci chladí. Když jsem potom za sebou slyšel šplouchání vody, nedalo mi to a vylezl jsem z krytu. Vzal jsem si jen fotoaparát s objektivem a opatrně jsem se vyplazil na hráz. Na druhé straně rybníka jsem skutečně viděl divočáka ve vodě. Procházel se vodou a každou chvíli potápěl hlavu pod hladinu. Ke svému překvapení jsem zjistil, že se snaží lovit ryby. Dokonce si počínal tak, jakoby se snažil nahánět ryby ke břehu, na mělčí vodu. Asi po pěti minutách se mu skutečně podařilo ulovit zhruba patnácticentimetrovou plotici, kterou hned spořádal. Sotva jí dožral, hned zase vrazil hlavu pod vodu a hledal další. Dost mě to překvapilo, protože jsem nikdy o podobném chování neslyšel, to že si divočáci rádi pochutnají na mrtvých rybách je známá věc, ale že by si dokázali rybu i ulovit? Divočák dál procházel kolem břehu, když náhle prudce vrazil hlavu pod vodu, podobně jako volavka, a už se v jeho svíráku mrskal veliký kapr! Toho si odnesl na břeh, kde ho v klidu sežral a odešel.