Katmaiský Národní park se nachází na Aljašském poloostrově, asi 450 km jihozápadně od Anchorage. Doprava z Anchorage do těchto odlehlých míst je možná pouze letadly a to větším letadlem, což představuje asi jeden a půl hodinový let do King Salmonu a odsud potom zhruba půl hodiny hydroplánem k jezeru Naknek. Na břehu jezera je kemp, kde je možnost se ubytovat. Vzhledem k tomu, že se jedná o oblast velmi vyhledávanou především rybáři a kapacita kempu je omezená, je nutné si ubytování rezervovat nejméně půl roku předem. Omezená je také délka pobytu, na místě je možné zůstat nejdéle jeden týden a od roku 2008 to je maximálně pět dnů v roce. Hlavním lákadlem pro rybáře je každoroční tah lososů, kteří se sem vracejí vytřít a následně ukončit svou životní pouť. Tah začíná obvykle v polovině června, začátkem srpna se zde lososi začínají třít. Vrchol pak bývá počátkem září.
Katmaiský Národní park je díky lososům také místem, kde je možné z bezprostřední vzdálenosti pozorovat medvědy hnědé. Medvědi se sem stahují z širokého okolí, aby nabrali zásoby tuku na dlouhou aljašskou zimu. Potravy v řece a jezeře je tolik, že se dokonce jindy samotářská zvířata tolerují a loví klidně vedle sebe. Nikde jinde na světě nespatříte tolik medvědů na jednom místě.
Když mi tedy Vašek Šilha někdy v březnu zavolal, jestli bych neletěl na Aljašku na medvědy, ani chvíli jsem neváhal. Před devíti lety jsme se s Mírou Zumríkem zkoušeli do Katmaie dostat, ale vzhledem k špatnému počasí i našim neznalostem místních poměrů se nám to nepodařilo. A teď je přede mnou nová příležitost. Vašek zamluvil chatku v kempu pro čtyři lidi a tak jsem tuto možnost nabídl i Mírovi a Láďovi Vogeltanzovi. Oba hned s cestou souhlasili. Pravda, trochu nám radost kazil datum odletu z Frankfurtu – 11. září, ale zvládli jsme to.
Po příletu do Anchorage jsme jednu noc přespali v hotelu a hned druhý den ráno jsme odletěli do King Salmonu. Nutno podotknout, že let tímto letadlem byl jeden z mých nejhorších leteckých zážitků a to mám za sebou i let ruskými linkami z Petrohradu přes celou Sibiř až na Kamčatku… Naproti tomu let hydroplánem z King Salmonu do kempu byl perfektní zážitek, asi i pro to, že jsme letěli poměrně nízko a mohli jsme pozorovat nádhernou krajinu Katmaiského Národního parku. Počasí v této oblasti je dosti nestabilní, ale měli jsme před sebou týden pobytu a proto se nám šance na úspěch jevila dosti reálná. Museli bychom mít opravdu velkou smůlu, aby alespoň jeden den nebylo dobré počasí.
Po přistání na jezeře Naknek jsme vyložili zavazadla a šli jsme do návštěvnického centra, kde nás poučili jak se správně chovat při setkání s medvědy. Hlavní zásadou je zde chodit hlučně tak, abychom medvěda ve vysoké trávě nepřekvapili. Pokud by se nás překvapený medvěd lekl, mohl by zaútočit. Důležité také je, nechodit mezi medvědici a medvíďata a při setkání s medvědem na cestě se mu nedívat do očí, ale stočit hlavu stranou a couvnout. Přímý pohled do očí by mohl brát jako výzvu a vzhledem k tomu, že mají medvědi oproti jiným šelmám méně znatelnou mimiku, nemuseli bychom včas poznat jeho další úmysly. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že u sebe ani v chatce nesmíme mít žádné jídlo. To proto, aby se naše kapsy nebo ložnice nestaly středem zájmu nějakého medvěda, který by si chtěl zpestřit jídelníček. Jediné místo, kde jsme mohli jíst a manipulovat s jídlem, byla místní jídelna.
V Parku je několik hlavních míst, odkud lze medvědy dobře pozorovat. Nejbližším z těch míst je pláž jezera. Na břehu byli vyplavení mrtví lososi a ti lákali hejna racků, orly i medvědy. Bylo to i místo, kde se díky absenci vysoké trávy mohlo fotit pohodlně ze země, což dává možnost pořídit daleko zajímavější snímky. Pravidelně se tu objevovala i medvědice se dvěma medvíďaty. Nevadil jim ani letecký provoz na jezeře a často si hráli přímo u letadla. Občas se vydali i mezi chatky do kempu, ale strážci Parku byli ve střehu a z kempu medvědy vyháněli. Nicméně medvědi byli neodbytní a tak setkání mezi chatkami bylo na denním pořádku. Většinou stačilo párkrát bouchnout dveřmi u chatky a medvědi odešli. Mimo kemp je však všechno podřízeno medvědům. Potkáte-li na cestě medvěda, musíte mu uhnout z cesty, pokud se rozhodne že si na cestě lehne a nelze ho obejít, nezbývá než čekat až se zvedne a odejde jinam.
Další významné pozorovací místo je u mostu přes řeku. Řeka zde tvoří klidné zákoutí a zvolna se vlévá do jezera. Strážci Parku hlídali i zde, aby řídili bezpečný přechod. Místo u mostu si oblíbila další medvědice se dvěma medvíďaty a tak jsme občas museli čekat i několik hodin, než jsme se mohli přes most dostat na druhou stranu. Za mostem už se však každý pohyboval na vlastní nebezpečí. Pro bezpečné pozorování a daleký rozhled je zde postavena dřevěná terasa. Toto místo bylo medvědy hodně navštěvováno a v jednu chvíli jsme tam napočítali dvacet dva medvědů najednou. Bylo úžasné pozorovat jejich chování, techniky lovu i vodní hrátky odrostlejších samostatných mláďat, která však stále ještě chodila společně. Medvědice s malými medvíďaty neustále kontrolovala nově příchozí medvědy a pokud se objevil nějaký větší samec, okamžitě mláďata odváděla do bezpečí. Přeci jen jsou samci pro mláďata neustálou hrozbou. Přestože zde byl živých lososů dostatek, věnovali se tu medvědi hlavně sběru uhynulých kusů. Někteří je hledali tak, že se procházeli v mělké vodě s hlavou ponořenou pod hladinu, jiní dávali přednost lososům vyplaveným na břeh. Na některých místech, kde bylo vody hodně málo, se občas medvěd rozeběhl, skočil do hejna lososů a snažil se je zachytit předními tlapami. Téměř vždy mu pod nimi nějaký zůstal. Z pozorovatelny bylo vidět i na řeku, kde se občas rybáři s medvědy setkali i na velmi krátkou vzdálenost. Když byli medvědi dál od břehu, vlezl jsem si do vody a zkoušel jsem chvíli fotit s fotoaparátem pod hladinou. Voda ale byla hodně ledová a tak se tam dalo vydržet jen chvíli.
Fotograficky nejzajímavější místo je bezesporu u vodopádu na řece Mc.Niel, asi dva kilometry za mostem. Dostat se tam dalo po pěšině, poměrně hustým, lesem, složeným především ze smrků. Jejich kůry i větve byly bohatě obrostlé lišejníky. Spodní patro lesa pak tvořil porost z borůvčí, trav a bylin. Medvědi sem rádi chodili, aby si zpestřili svůj (v této době poměrně jednotvárný jídelníček. U cesty jsme našli také několik přespávacích medvědích brlohů a přímo na pěšině byly často čerstvě rozrýpané zbytky pařezů, ve kterých se medvědi snažili nalézt ukrytý hmyz a larvy.
U vodopádu jsou dvě hlavní pozorovací místa. Jedno je asi sto metrů pod hlavním vodopádem a druhé je přímo u něj. I tady jsou vybudované dřevěné pozorovatelny, které jsou spojené dřevěnými mosty. Díky tomu tady můžou návštěvníci nerušeně sledovat lovící medvědy. Zde jsou ty známé peřeje, kde stojí medvědi v řece a kolem nich táhnou tisíce lososů do svých trdlišť, aby se zde vytřeli a uhynuli. Někteří z nich to však nestihnou a končí v medvědích spárech. Uhynulí lososi pak zůstávají na dně klidnějších zákoutí řeky ale i ti se nakonec stávají medvědí potravou. Na své si přijdou i racci nebo orli.
Tomuto místu jsem věnoval dva a půl dne pobytu v Katmai N.P. a byla to úžasná podívaná. Různí medvědi zde používali různé techniky lovu. Veliký samec například sedával ve vodě u protějšího břehu a sledoval vodu. Když spatřil vhodného lososa, skočil po něm a předními tlapami ho přimáčkl ke dnu. Pak se pro něj potopil a vytáhl ho. Lososa chytil řezáky u horní ploutve, tlapou si ho přidržel a zkušeným pohybem z něj stáhl kůži. Tu snědl většinou i s hlavou a zbytek pouštěl do vody. Příroda to má i zde velmi dobře zařízené, protože pod kůží lososů je vrstva tuku, kterou medvědi potřebují pro vytvoření vlastních tukových zásob na zimu. Naproti tomu červené maso lososů moc kalorií nemá a proto se jím moc nezabývali. Měl jsem pocit, že jeden z důvodů byly i rybí kosti, které jim často uvízli mezi zuby a oni pak měli problém je vyšťourat. Když na svém místě veliký samec nebyl, hned ho obsadil jiný medvěd. Jedna z medvědic, která jej střídala na oblíbeném místě, používala k lovu jinou metodu. Vydržela hledat lososy třeba půl minuty s hlavou pod vodou a když jí některý zavadil o čenich, chňapla a vytáhla ho. V několika případech se mi podařilo tuto medvědici vyfotit s lososem, ze kterého ještě po zmáčknutí stříkaly jikry, což u jiných medvědů nebylo možné vidět, protože po přimáčknutí ryby na dno, došlo k vystříknutí jiker už pod vodou. Jiní medvědi zase jen tak seděli ve zpěněné vodě a čekali, až do nich nějaký losos narazí. Pak po něm chňapli a měli ho. Nedostali se k lovu tak často, zato v něm měli největší úspěšnost. V době nejintenzivnějšího tahu stojí medvědi i nad vodopádem a chytají skákající lososy ve vzduchu. V době naší návštěvy už ale tah končil a proto výrazně ubyla i intenzita skoků. Snažil jsem se nějakého lososa v letu vyfotit a zabralo mi to poměrně dlouhou dobu, než se mi takový snímek povedl. Občas se u vodopádů sešlo medvědů víc. Bylo vidět že to tam znají, šli rovnou ke svým oblíbeným místům. Pokud tam ale bylo obsazeno, stačilo aby se k sobě přiblížili a navzájem se prohlédli. Viditelně slabší medvěd vždycky z místa vycouval a šel lovit jinam. K větší šarvátce v době naší přítomnosti nedošlo, ale rozhodně k nim dochází. Viděli jsme i medvěda s velkým kusem stržené kůže na zádech, což byl jasný důsledek tvrdého souboje.

V Katmai N.P. jsme zůstali týden, jeden den nám propršel úplně, jinak se nám počasí dosti střídalo, ale zažili jsme i krásný slunečný den. Když nadešel čas našeho odletu, ani se nám odsud nechtělo. K letadlu se s námi přišel rozloučit medvěd a personál kempu už zatloukal okenice a dveře u chatek. Připravovali kemp na nadcházející zimu. Byli jsme zde poslední letošní návštěvníci.

Další fotky ve fotobance.