Při jednom fotografování se ale jednomu z nich podařilo nepozorovaně nakousat vodítko, zabral, vodítko se přetrhlo a Doylík pelášil pryč. Po chvíli se ještě vrátil, ale vědom si nabyté svobody se už chytit nenechal. Jen pár metrů od nás lákal bráchu ke společnému útěku. Zkoušeli jsme ho přivolat i nalákat, použil jsem i jejich nahraný hlas, když se jako liščata hledali, ale marně. Doylík byl pryč. Naší jedinou šancí byla jeho závislost na grilovaných kuřatech, která miloval. Půjčili jsme si tedy dva sklopce, do každého jsme vložili půlku grilovaného kuřete a doufali jsme, že se nám ho podaří chytit.


Zapůjčené sklopce.

Po několika dnech, kdy jsme do sklopců dávali stále čerstvé, voňavé kuřecí půlky, jsme pro jistotu o všem informovali myslivce z místního mysliveckého sdružení. Hospodáři jsme vysvětlili situaci a poprosili, aby nestříleli na lišku s obojkem. Ten dal hlášku ostatním členům sdružení a řekl jim, kde máme umístěné sklopce. Druhý den, už nebylo co kontrolovat, sklopce byly pryč...

Nevěřím tomu, že to byla náhoda, hledači kovů tam vůbec nechodí, je to daleko od lidí a hlavně tam žádné kovy nejsou... Navíc jeden ze sklopců byl velký a těžký.
Je mi jasné, že lišák může být už dávno kilometry daleko, ale tonoucí se stébla chytá. V současné době nám už jde hlavně o to, chytit ho a sundat mu obojek. Na nově vytipovaném místě mám fotopast, před kterou denně dáváme jeho další oblíbené pochoutky. Pokud se nám ho podaří najít, umístíme tam nový sklopec a budeme doufat, že se chytne. Zatím nám ale štěstí nepřeje, všechno stačí sežrat prasata a kuny...

Snímky z aktuálního místa hledání